KinnPorsche (0)

Intro

Láska je nejhorší

Zvuk mlácení upoutal mojí pozornost, když jsem kouřil v uličce za barem.

V uličce, za kterou pracuju, jsem položil pytel na odpadky do koše, když moje oči spatřily skupinu pěti nebo šesti mužů jak mlátí a kopou do někoho na zemi. 

Stiskl jsem více batoh, jak jsem se otočil a popotáhl z cigarety.

Vydechl jsem kouř, jako bych nic neviděl. Jsem zvyklí vídat tento druh scény v této temné zadní uličce, kam může jen personál a dodávky.

„Ty jsi ale tvrďak bastarde.” přišlo od jednoho z nich. 

Bylo mi to jedno jak jsem soustředil na zamknutí dveří. Moje práce jako číšník právě skončila.

Plánoval jsem jít domů. V tento čas už hosté začali odcházet, někteří čekali na taxík, někteří vyzvedli random holky a někteří se pohádali jako ti právě za mnou. 

Nejsem špatný člověk, jen nechci být zatažen do cizích problémů. Můžete mě za to proklínat,  jak  chcete, že nepomůžu, ale mě to prostě nezajímá.

Navíc ten muž určitě provedl něco špatného, to je určitě ten důvod, proč je teď bitý.

„Nechte mě být!”

   Otočil jsem se a podíval se na toho chudáka, co byl shozen do špíny, jak vstal a snažil se bránit. Odhodil jsem cigaretu a šlápl na ní, připravoval jsem se potichu odejít. 

Když v tu chvíli mě někdo chytil za triko.

„Pomoz mi,” řekl chraptivým hlasem. Otočil jsem k němu svůj pohled. Všiml jsem si loga univerzity zádech jeho uniformy. Podíval jsem se mu do tváře. Jeho nos a pusa krvácely. Byl jsem ohromený, když jsem se na něj dobře podíval, na jeho pobitý obličej. Přes tu krev a špínu byl nádherný, jeho kůže byla delikátní a hladká. Pod světly vypadal mladě, než jsem si myslel. 

   „Hej, pojď sem.”

   Jeden z těch hrubiánů ho popadl za límec. Já se díval do jeho prosebných očí. 

Pak jsem se podíval na toho hrubiána. „Ber to s klidem bratře,” řekl jsem dívaje se na jeho obličej s knírem, můžu říct, že je starší, než já. 

Proč šikanují dítě, podle vzhledu toho kluka hádám, že je ve stejném věku, soudě podle jeho značkového oblečení se jednalo o bohaté dítě. 

   Když mě napadlo něco brilantního. Popadl jsem chlapce za ruku a schoval za sebe. 

Podíval jsem na toho parchanta před sebou, on i jeho společníci vypadali nebezpečně. 

„Pokud nechceš být zraněn, vrať toho kluka.”

Na chvíli jsem zaváhal:„A co když ne?”

„Řekl jsem vrať ho!” zařval.

Na moment jsem přemýšlel. Tohle není moje věc a navíc bratr na mě doma čeká. Moje podvědomí začalo váhat. Když jsem si vzpomněl na pohmožděný obličej toho kluka.

 Většinu času jsem opravdu sobecký. Nepomáhám slečnám v nesnázích, jen proto abych tomuhle předešel. Stejně za to nic nedostanu. 

„Pokud mi pomůžeš zaplatím ti velkou sumou peněz,” kluk mi zašeptal do ucha.

Opravdu si mysli, že mě tím získá? Jak drzý může být, že mě takhle láká na peníze. 

„Kolik?” zeptal jsem se.

A měl pravdu, penězi si mě může koupit, hlavně v tyhle době, kdy potřebuju bratrovi zaplatit univerzitu. 

„Je padesát tisíc dost?”

S tím jsem položil batoh na zem a prokřupl jsem si prsty. Protáhl jsem si ztuhlý krk. To bylo dost abych bratrovi zaplatil univerzitu. 

„Dohodnuto, pokud nedodržíš slovo zabiju tě.” řekl. Než jsem viděl jak jeden s gangsterů zvedl hůl a pokusil se mě udeřit do hlavy, ale moje reflexy jsou lepší, než u nich dohromady. Kopl jsem toho může do čelisti a odstrčil z cesty, jeden dole.

 Další vyrazil kupředu, ale moje nohy byly rychlejší, zasáhl jsem ho letmě do břicha. Ostatní ho následovali, nikomu se nepodařilo získat toho kluka zpět do rukou. 

Protože jsem od střední školy šampion v bojových umění, jsem srazil spoustu lidí. A použil jsem všechny znalosti a dovednosti, abych ochránil tu osobu za mnou. 

Teď jsem stál terčem a oni se střídali v úderech pěstí, některé mířily i na moji čelist, jeden se trefil. Usmál jsem se nad tou štiplavou pachutí krve. To nebude stačit, aby jste mě porazili vy kurvy. 

Podařilo se mi přejít do protiútoku, pršely údery za údery a kopy za kopy. 

Když už konečně všichni gangsteři chrochtali na zemi, popadl jsem batoh a zkrvaveného chlapce, který seděl poblíž odpadkového koše a držel se za břicho. Chytli jsem ho za ruku a rozběhl se ke své motorce. Ohlédl jsem se a uviděl gangstery jak nás pronásledují. 

„Kam jedeme?” zeptal se mě a stále se držel za břicho. 

„Nevím.” odpověděl jsem  a dal jeho ruce kolem mého pasu, když se neochotně podíval za těmi hlupáky, jak za námi běží. Ujistil jsem se, že se drží pevně, nemůžu si dovolit ho nechat spadnout dřív, než mi zaplatí za mé služby. 

Nastartoval jsem motor a jel rychle na plný plyn pryč. Ohlédl jsem se a viděl, že jich nás pár pronásleduje, ale než jsem se otočil na hlavní silnici nás ztratili. Odbočil jsem na hlavní silnici. Zrychlil jsem, anžto bych se ohlédl, mohli by nasednout do auta a jet za námi, kdybych se nedostal dost daleko.

„Děkuji.”

Promluvil chraplavým hlasem za mým uchem a já cítil jak mi proběhl mráz po zádech. Cítím jeho těžkou hlavu na svém rameni. Musel být hodně zraněn.

„Ještě neděkuj.”

Říkám a dívám se zpět přes boční zrcátko. Vydechl jsem, když jsem se ujistil, že nás nikdo nepronásleduje.

„Už nás nebudou pronásledovat. Ještě jednou děkuji,” řekla ta vysoká postava vzadu jež se o mě plně opírala.

Obávám se, že by mohl omdlít a tak jsem  ho levou rukou chytil  za ruce a pevně je sevřel, bál jsem se, že spadne. 

„Drž mě pevně, nebo budu mrtvý,” jeho hlas byl náhle hladký a tichý, ale stále měl chraplavý tón. 

Cítím jak jeho prsty pevně drží lem mého trička.

„Děkuji,” řekl znovu.

„Padesát tisíc.” řekl jsem a podíval se na jeho tvář přes boční zrcátko. Bolestně v přikývl.

„Pojďme ke měl domů, pak ti můžu dát ty peníze.”

Chvíli jsem přemýšlel. Co když je ten kluk drogový dealer nebo člen mafie? Budu mrtvý, než se vůbec dostanu k penězům.

„Nemusíš se tak tvářit, neklamu abych tě zabil.” Jakoby slyšel moje myšlenky a podíval se s úsměvem do zrcátka.

„Připadám ti jako zločinec?” 

„Co kdybys byl podobný k těm parchantům?” 

„Hehe,” zasmál se přes bolestivý výraz.

Budu proklet. Tak jsem mu řekl, že zastavím na nedaleké benzínce a on to může vzít taxíkem domů. Pohlídal jsem si by tam byl bankomat.

„Ztratil jsem telefon, včetně peněženky.”

„Hej! Ty lháři, jak jsi mě mohl oklamat? Pravděpodobně bych tě měl ubít k smrti tady a teď.” řekl jsem a otočil se na něj tváří k němu, shodou okolností stále seděl na zadním sedadle motorky. 

„Ach, tohle si můžeš vzít, tohle má hodnotu víc jak padesát tisíc,” podal hodinky.

„Jak poznám, že nejsou falešné?”

„Tak mi je vrať.”

Prohlédl  jsem si hodinky, i když byly špinavé, vidím, že jsou krásně zpracované, prodat by se daly i klidně za sto tisíc. 

„Dobře, můžeš jít, ale jestli jsi mě oklamal, najdu tě a rozmrdám na kaši.”

„Počkej chvilku, můžu si půjčit tvůj telefon? Nech mě zavolat tátovi.”

Dobře, teď si můžete říkat, že jsem paranoidní, ale co když mi uteče s telefonem. Ale soudě podle jeho shrbené postavy a přerývaného dechu, by daleko neutekl.

„Taková nepříjemnost,” zamumlal jsem, když jsem mu podal mobil. 

Stiskl několik čísel a na druhém konci přišla odpověď. Zavolal svému otci. Slyšel jsem, že žádá někoho aby ho vyzvedl.

Sleduju ho jak telefonuje a ve mě cuká nutkání ho vzít do nejbližší nemocnice, ale přidal bych dalších třicet, souhlasil by?

„Ještě ti jednou děkuji, i když prahneš po penězích.”

Předstírám, že jsem neslyšel, co řekl. Člověk musí dělat, co potřebuje aby přežil.

„Jsme na stejné škole, jak se jmenuješ?” 

   

„Jak to víš?”

„Tvoje košile.”

Uvědomil jsem si, že pod pracovním oblečením mám školní uniformu, kterou teď mám od krve.

„Jak se jmenuješ?”

Dýchá těžce, musí být pro něj obtížné mluvit, chci mu říct aby se přestal namáhat a nechal si síly až přijede pro něj jeho doprovod. 

„Proč? Čekáš až mě zmlátí?”zvedl jsem obočí.

„Ne, můžeš mi říct své jméno?” ptal se dál.

„Proč? Abys to mohl napsat na zeď?”

„Jestli nechceš, vrať ti hodinky, můžeš si vyzvednout hotovost u mě doma.”

„Jom, jmenuji se Jom.”

Chvíli na mě hleděl, než se otočil a trochu kolísavě šel pryč ode mě.

Zajímalo by mě, kdo to je a co dělal s těmi gangstery. Já jen pokrčím rameny. Už to není moje věc. Nasazuji si helmu a jedu domů.